Husa česká chocholatá (h ČCH)

Husa česká se v tuzemských chovech pohybuje už mnoho desítek let. Lidé dříve narození, si jistě vybaví velká hejna hus, která se svévolně pohybovala po vesnicích. Mezi obyčejnými jedinci se občas vyskytla i husa s chocholem. A právě z české husy byla postupem času vyšlechtěna husa česká chocholatá.

Zprvu nebyl husám s chocholem přikládán žádný důraz a chovatelé je nechávali svévolně křížit s obyčejnými husami. To vedlo k postupnému zmenšování chocholu, až nebyl u některých jedinců patrný vůbec. Takoví ptáci byli pak pouze nositelem genu chocholatosti. Hospodáři se pak mnohdy divili, když jim pár hus bez pernatých ozdob na hlavě vyvedl potomky s chocholem. Husy se dožívaly až dvanácti let bez ohledu na chocholatost a rozdíly nebyly ani v jiných vlastnostech, jako je početnost snůšek apod. Husy hnízdily zpravidla dvakrát do roka. Tyto genetické informace (chocholka, dvojí snůška) se v chovech drží dodnes. Díky tomu se začala na husy s chocholkou zaměřovat větší pozornost. Rázem byli tito jedinci selektováni a věřilo se, že mají kvalitnější peří a výbornou výtěžnost masa. Hlavním kladem české husy chocholaté byl zachovaný pud sezení na vejcích a chovatelům tak odpadala pracná péče o housata. Umělý odchov housat byl náročnější jak časově, tak i finančně. Husa česká chocholatá rázem získala velikou oblibu nejen v České republice, ale i za hranicemi naší země.

Zbarvením je česká husa chocholatá zcela bílá, bez jakéhokoliv tmavšího péra. Naopak tmavé peří je považováno za vadu. Typ plemene zůstal stejný jako u husy české, pouze s tím rozdílem, že má chocholku, krátký esovitý krk a lebeční výduť. Husa česká chocholatá je o něco vnímavější ke stresovým situacím, ve kterých se chová nervózněji než česká husa. Snůška čítá mezi dvanácti až patnácti vejci, které husa pečlivě zahřívá a následně se vzorně stará o potomstvo. Pokud se první hnízdění nevydaří nebo housata matce odebereme, následuje zhruba po měsíci druhá snůška. Ta už není tak početná a skládá se ze šesti až osmi vajec. Hnízdění je nenáročné, stejně jako celý chov této husy, jen vyžaduje více klidu během sezení na vejcích. Husa česká chocholatá je v průměru o 800 gramů těžší než klasická husa česká.

Smrtelný (letální) faktor se u těchto hus projevuje úmrtím plodu ve vejci nebo úhynem čerstvě vylíhlých housat. Více se projevuje při případné příbuzenské plemenitbě, která je i v tomto případě nežádoucí. V krajních případech při nedostatku nepříbuzných jedinců, lze pro křížení použít husu českou. Pak ale negativně potlačíme chocholatost a přítomnost lebeční výdutě. Při déle trvajícím křížení se opět vrátí nejrůznější vady (úzký postoj, slabší a delší krky), které se už považovaly za minulost. Některé vady se však v chovu české husy chocholaté vyskytují i bez příbuzenské plemenitby – například dlouhý a esovitě zahnutý krk, nevýrazné líce, delší nebo klabonosý zobák, méně klenutá hlava nebo úzký a dlouhý trup. I přes tyto vady byla husa česká chocholatá uznána roku 1986 ČSCH a klubem hus českých za národní plemeno hus. Stalo se tak teprve druhým národním plemenem vodní drůbeže. Tehdejší genová základna byla velmi nízká a skládala se pouze ze čtyř chovů, ve kterých byli drženi čtyři houseři a dvanáct hus. Stále však byl problém s nevyrovnaností genové základny a tím pádem s nekompaktností tohoto plemene. Chyběl jasný standard plemene, čímž docházelo k rozkolu názorů při posuzování. Každý posuzovatel hodnotil vady a kvalitu hus trochu jinak. Vznik právoplatného standardu české husy chocholaté trval téměř celý rok. Poté jej zveřejnilo pravidelné Periodikum pro posuzovatele. V dnešní době po získání bohatých zkušeností z chovu je zjevné, že tehdejší standard byl celý špatně, ale odpovídal tehdejší situaci v chovu. Předělaný standard vyšel ve Vzorníku plemen roku 2001. Z něj už je zřejmé, že jediný rozdíl mezi husou českou a husou českou chocholatou tvoří lebeční výduť, ze které vychází chocholka. Největší práci znamenala selekce pravých jedinců, neboť i mezi chocholatými husy se často objevovali kříženci s klasickou českou husou a gen chocholatosti nebyl vždy dominantní. Získat kvalitní ptáky a navíc nepříbuzné, bylo po dlouhá léta kamenem úrazu.

Zdroj informací: Ing. Zbyněk Pokorný