Kapucín

Nejkrásnější pohled na kapucínka se nám naskytne, když jej vezmeme do dlaní a podíváme se na něj zblízka. Na první pohled nás upoutá jeho paruka rozprostírajcí se na stranách krku a šíji, která směřuje až nad hlavu, kde je ukončena obloukovitou chocholkou. Skutečně úchvatný pohled spatříme, když se holoubek uklidní a osmělí se na nás podívat. Z pod kapuce na nás vykoukne sněhově bílá hlavička ozdobená jedinečným perlovým okem, ohraničeným jakoby namalovanou červenou obočnicí... Tak nějak by se dal popsat první pocit milovníků nejen holubů, ale zvířat obecně, kteří se někdy setkali s plemenem, kterému je věnován tento článek.

Kapucíni jsou dnes v Evropě třetím nejoblíbenějším plemenem strukturových holubů. Cesta vedoucí k takovému úspěchu však nebyla nijak jednoduchá, o čemž se můžeme přesvědčit i pohledem na perokresbu z německé publikace Die Taubenrassen autora J. Bungarba z roku 1922 (kr.1). Z perokresby je patrné, že v průběhu tohoto století museli kapucíni zvětšit nejen délku pernatých ozdob, podobně jako parukáři a šmalkaldští barevnohlávci, ale navíc zdokonalit i utváření hlavy a zobáku, délku nohou, držení těla a v neposlední řadě i vytvořit prodlouženou mniší kresbu. Takové změny nepostihly v tomto století žádné jiné "běžné" stukturové plemeno, i když i u nich dochází ke stálému zdokonalování plemenných znaků. Hlavní zásluhu na zušlechtění kapucínů měl Henk Moezelaar z nizozemského Eidhovenu. Činnost této výrazné osobnosti světového poválečného holubářského dění vedla k tomu, že si kapucíni vydobyli vynikající reputaci a byli z Nizozemí rozšířeni nejen do většiny zemí v Evropě, ale i do USA, Kanady a dalších oblastí.

Zdroj informací: Mgr. Bc. Alexandr Veselý