Činčila malá patří mezi malá plemena s ideální hmotností dospělého jedince od 2,24 do 3,25 kg.
Králík s činčilovým zbarvením oficiálně vznikl ve Francii počátkem 20.
století, nicméně králíci obdobného zbarvení jsou popisováni již dříve – v
druhé polovině 19. století. Dle dostupných informací se takto barevní
králíci chovali pouze v tehdejší Anglii. To byly však pouze omezené
informace a tito králíci neměli na vzniku králíka činčily zásluhu. Za
vyšlechtěním králíka činčily stojí francouzský chovatel M. Jean Dybowsky
z města Nogand sur Marne. Tento chovatel mezi sebou křížil různé
králíky, a to čistokrevná plemena (hovoří se o beverském králíkovi,
tříslovém králíkovi či ruském králíkovi), ale i tamní divoce zbarvené
králíky. První králíky činčily vystavil v roce 1913 a od té doby
zaznamenalo nově se rodící plemeno vítězné tažení Evropou. Ukončilo je
až o přibližně deset let později vyšlechtění kastorexe. Obrovský zájem
byl u německých chovatelů králíků. Společně s rozšiřováním králíka
činčily se šířila i odborná literatura o jeho chovu. V nově vzniklém
Československu se hovoří o prvních "neoficiálních" výskytech králíka
činčily v roce 1922 či 1923 – dle tvrzení se mělo jednat o importy ze
Saska do oblasti severních Čech u německých chovatelů. Jako první
chovatel se uvádí pan J. Majer z Pardubic, a to v roce 1924, kdy jím
byla na tamní výstavě předvedena samice s asi třítýdenními mláďaty. Jsou
však neoficiální zmínky i o dřívějším chovu tohoto plemene v severních
Čechách. Opravdový kus práce na plemeni provedli dva významní chovatelé a
králíkářští funkcionáři – pánové Oldřich Bašta z Poděbrad a Stanislav
Komzák z Pardubic. Jejich propagační činnost rezultovala v editaci
několika knih a odborných článků v dobovém tisku s cílem rozšířit chov
tohoto plemene u nás. A to se jim dařilo a patrně na tom stojí i hojné
rozšíření plemene v celém 20. století. Také jejich zásluhou je králík
činčila uveden ve všech našich vzornících (standardech) plemen králíků
od roku 1927. V zahraničí se podařilo vyšlechtit i velkou formu činčily,
pozdější činčilu gigantu (Čig), nyní činčilu velkou (Čv). Nicméně se
zvětšujícím se tělesným rámcem (původní činčila měla jen okolo 3 kg, a
touha vyšlechtit "větší a větší" byla silná) poněkud utrpěla právě
kvalita srsti. To se podařilo definitivně "doladit" až v druhé polovině
20. století. Jisté že, že od roku 1941 máme dvě velikostně rozdílná
plemena – činčilu velkou (Čv) a činčilu malou (Čm).
Tělo je zavalité, válcovité, se širokou hrudní a pánevní partií. Postoj je polovysoký, na silných, vzpřímených, zeširoka postavených hrudních končetinách. Hlava je široká v čele i nose. Hlava králic má jemnější stavbu. Krk je silný a krátký, neznatelný. Uši jsou pevné struktury, se silným základem, u sebe nesené, dobře osrstěné, lžičkovitě otevřené, na koncích zaoblené, s délkou 9,0 - 10,5 cm.
Srst je hustá v podsadě, se stejnoměrnými výraznými pesíky. Délka krycí srsti je přibližně 2,5 - 3 cm.
Barva krycí srsti je lesklá, popelavě šedá s namodralým nádechem. Rozprostírá se stejnoměrně po celém těle včetně hlavy, uší a končetin. Konečky pesíků jsou černé, přičemž zejména na hřbetě jsou vločkovitě sdruženy a vytváří tzv. stínování (=housenkování), které sahá co nejníže na boky. Pod krycí srstí je asi 2 mm široký černý proužek, který prosvítá ke krycí barvě. Veškeré divoké znaky (olemování nozder a skrání, mezisaničí, oční kroužky, břicho, spodina pírka a vnitřní plochy končetin) jsou bílé až lehce šedobílé. Uši jsou černě lemované, zátylkový klín je malý, šedobílý. Pírko je na povrchu černé s pravidelně promíšenými šedobílými chlupy. Oči jsou tmavě hnědé. Barva drápů je tmavě rohovitá.
Podsada má v celém svém rozsahu až ke kůži ucelenou a sytou tmavě modrou barvu. Na povrchu zaujímá po rozfouknutí asi 2/3 délky srsti, má intenzivní barvu a je ostře ohraničena vůči mezibarvě. Nad podsadou na povrchu těla se nachází bílá mezibarva o přibližné šířce 4 - 6 mm. Je ostře ohraničena vůči černému proužku pod krycí barvou.
Zdroj informací: Vzorník plemen králíků 2020, MVDr. Vlastimil Šimek Ph.D.
