Parukář

Vedle anglického pávíka a kudrnáče je to jedno z klasických, nejdokonalejších a nejrozšířenějších plemen strukturových holubů. V Evropě se jeho předci objevili již kolem roku 1500. Podle některých pramenů je přivezli holandští mořeplavci z Indie. Předkem parukáře byl na evropském kontinentu jistě i staroholandský kapucín, později prošlechtěný v dokonalou formu, dnešního parukáře.

Parukář je středně velký, dlouhý holub. Čím delší má křídla (dosahující konce ocasu), tím je cennější. Měl by mít dlouhý i krk, aby na něm mohla narůst bohatá paruka.

Paruka je nejvýraznější útvar na těle tohoto holuba. Byla prošlechtěna do absolutní dokonalosti; ve srovnání s parukou šmalkandského barevnohlávka a staroholandského kapucína je značně větší, bohatěji propeřená a zcela zakrývá hlavu holuba. Tvoří ji nejen řetěz, klobouk a hříva, ale navíc i tzv. růžice (viditelná z boku), tj. do kruhu rostlé a jakoby z jednoho bodu vyrůstající peří.

Všechny ostatní znaky parukáře již nejsou pro jeho hodnocení příliš důležité. Má poměrně malou hlavu, perlové oči, středně dlouhý narůžovělý zobák, užší a vysoce nesenou hruď a zřetelně krátké nohy. Krk nese prohnutý nazad.

Většina parukářů má bílou hlavu, ocas a 6 - 10 ručních letek; ostatní opeření je barevné nebo barevné stříkané. Rázu s převládajícím barevně stříkaným bílým opeřením hlavy se říká chryzantéma. Pro bohatě vyvinutou paruku má parukář ztížený výhled nebo vidí jen část prostoru před sebou, a proto se nechová volně, nýbrž ve voliéře.

Zdroj informací: Ing. Zdeněk Pokorný